Byla jsem šťastná.. (část první)

1. listopadu 2011 v 16:24 | Faith
Můj příběh začíná v malém městě zvaném Žulová. Žila jsem tam asi do svých osmi let, měla jsem tam svou rodinu, spoustu přátel a hlavně jsem tam byla sťastná. Skuste si to nachvíli představid, je Vám osm let, jste to nejšťastnější dítě na světě, máto kolem sebe rodinu a přátelé. Možná mi to nebudete věřit, ale i škola byla skvělá, učitelé byli přátelští, děti se od sebe nijak nelišili a dokonce se spolu bavili i děti z prvního stupně s dětma z druhého stupně (a přiznejte si, že to se jen tak nestává). Všichni se v Žulové znali, každou chvíli Vás někdo pěkně pozdravil a začal se s Vámi bavit. Bydlela jsem v bytovce, v druhém patře a hned naproti mému bytu bydlela skoro stejně stará sestřenice jako já, takže sme si spolu pořát hráli a navštěvovali se. Kousek od nás bydleli prarodiče. Škola nebyla moc daleko, takže jsme si mohli přispat. Každý den jsme chodili na naši velkou zahradu a poseděli jsme a pokecali si s kamarádama. S tou sestřenicí, která bydlela naproti mě (řikejme jí třeba Světluška, protože pořát zářila), takže se Světluškou jsme si byli moc blízké a měli jsme s polu skvělí vztach. Mám také bratra, kterému teť bude 19 let, tak jeho miluju ze všech lidí nejvíc na světě, je to moje světlo na konci tunelu, moje všechno. Nemáme před sebou skoro žádná tajemství a on mi moc pomáhá ve všech směrech. Měli jsme společně pokoj a trávili jsme spolu veškerý čas. A smým tátou jsem měla také víborný vztach, pořát jsme se ze srandy rvali a pošťuchovali jsme se. Ale táta byl skoro pořád v Praze, protože poblíž Žulové se nedala sehnad žádná práce (táta staví domy), viděli jsme se asi tak 3x možná i méněkrát do týdne. Moje mamka byla taky skvělá, vždycky když vařila, sedla jsem si na kuchyňskou linku a povídali jsme si. Přes noc když byl taťka v Praze, tak jsem chodila spát k mamce do postele.
Počet komentářů: 1
 

Kam dál